NY M okem Rychlonožky

Já strašně nerad něco dopředu plánuju. Řešit v lednu letní dovolenou nebo v září Vánoce mi přijde úplně mimo mé chápání. Nicméně, někdy je potřeba udělat výjimku a jít výzvě naproti. Tou výzvou pro mě bylo, v lednu se rozhodnout, že koncem října pojedu na maraton do New Yorku. Ano, deset měsíců s předstihem! Ono přihlásit se na NY maraton není jen tak. Najít si na webu příslušnou záložku registrace, proklikat se a vyplnit vše potřebné, zaplatit a hotovo… Ne, ne… To se zaregistrujete a měsíc čekáte, než vás prolustrujou (zaběhnutý čas nebo losování) a dají vám vědět. OK, po měsíci vím, že jedu! Hurá!

V červnu vám přijde email, jak pojedete na start a co budete mít na startu s sebou (taška s věcmi v cíli nebo nic). Říkám si, co je vám do toho. Ale 55.000 závodníků, to už asi chce nějakou logistiku a přípravu. Vybírám tedy volbu lodí a autobusem. Ano lodí :). Tak teď už snad nebude potřeba nic řešit, jen trénovat a doletět do NY.

Den D je tu, konečně! V terminálu mě už po x-té za dobu, co jsem v NY lustrují, prohlížejí tašku (samozřejmě průhledný pytel), nechybí psi (kontrola výbušnin). Lodí to dá cca 30 min. Na Staten Island se řadíme do dlouhého hada, čekáme na busy, těch je nepočítaně. Podle mapy by to mělo být z přístavu na start zhruba 3 km. OK, jsem tam za chvíli, pak konečně začíná příprava… Po 30 min jsme ujeli cca 2 km, je šílená zácpa, vůbec nejedeme, co je???!!! Po dalších 20 min a zhurba 100 ujetých metrech začínám být pěkně nervózní, do startu mé vlny zbývá něco málo přes hodinu. Přemluvím řidiče, aby mi otevřel, běžím do startovní vesnice. Před vstupem další lustrování, scan tašky, detektor kovu, tvl. to nedám! Do své části startovní vesnice dobíhám v lehké panice. Veškeré plány, co jak a kdy budu v danou minutu dělat, jsou ty tam. Rychle se převlékám, záchod (naštěstí bez fronty) a teď už se jen dostat na začátek své startovní vlny. Vstup do ní samozřejmé nemůžu najít, všude je strašných lidí, po 15 min splavený a teď už opravdu v panice konečně nacházím svůj vstup do zóny. Jdu rovnou dopředu, na lajnu. Do startu zbývá cca 30 min. Balím se do fólie, cpu se ještě presportem a čekám. Na nějaké rozcvičení a tak nemám absolutně čas ani náladu. Jsem rád, že jsem rád. Zhruba 15 min před startem otevřou brány, jdem v davu ke startovní lajně. Všude vojáci, policajti, vrtulníky a tak. Odehrají nám hymnu, popřejou nám good luck a jdeme na to, uff!

Hned první míle je kopec jako kráva, nabíháme na Verrazzano Bridge (most) a na jeho vršku jdeme hned rovnou dolů, směr Brooklyn. První půlka je fakt v pohodě, profil lehce nahoru, dolů, ale s čerstvýma nohama to ani nepoznáte (s odstupem času si uvědomuji, že to byly celkem dlouhé táhlé kopce). První půlka 1:14, ok jde to. To ale ještě netuším, co mě čeká. Hned na půlce je další most, tentokráte Pulaski, 100 m stojka. 24 km, Queensborough Bridge, 1 km souvislý kopec cca 50 m převýšení, tempo 4:00/km. Tak tohle už nestáhnu, kilák je fakt moc! Nicméně zatím je to pořád hratelné… Vbíháme na Manhattan, 1st Avenue. Atmosféra je neuvěřitelná, sice toho kolem moc nevnímám, ale kotel je to pořádný. 1st Ave je dlouhá, dlouhá rovina, zhruba 6 km (samo nahoru/dolů), následuje další most a další prudký výběh, uff. 34 km, lehce pod 2 hodiny, vracíme se na Manhattan. Dnes to snad vyjde! No jo, ale po cca 2 km přichází další kopec, ale tenhle je faaakt dlouhý a celkem prudký. Viditelně zpomaluji. Po kilometru vbíháme do Central Parku, to nejhorší má údajně teprve přijít. A taky že jo! Běžíme pořád do kopce nebo z kopce, rovina žádná, profil je fakt přísný. Pocitově jsem OK, nohy by rády, ale rychleji než 3:45 nejsem schopen běžet. Je to na hovno! Poslední 2 km už vím, že to zase nedopadne. Jsem smířený s další prohrou, běžím na max, ale v hlavě už to není ono. Do cíle dobíhám vyloženě zklamaný, strašně zklamaný! Čas 2:31:15

Pořadatelé kolem jsou štěstím bez sebe, hrozně fandí, plácají si s náma, povzbuzují, jsou pozitivní až kam. Ani nejsem naštvaný, spíše apatický, a je mi v tu chvíli všechno jedno. Tak zase někdy příště…. v Evropě!

I s odstupem času, měsíc po závodĕ, nemám úplně chuť něco psát, je to jako si sypat sůl do otevřené rány.

Ale možná, za pár let mi to docvakne, že být ve 40ti na největším maratonu na světĕ na 61. místě, není zase taková trága… jak psal Kuba: “co by za to dal Lance!”

... znáte film Utrpení mladého Boháčka??? :-D

… znáte film Utrpení mladého Boháčka??? 😀

Tak jsem tady, přiletěl jsem se proběhnout po Manhattanu...

Tak jsem tady, přiletěl jsem se proběhnout po Manhattanu…

Napsat komentář