Krušnej den v Kruškách

A je neděle, den po Krušnotonu … Necítím se vůbec dobře, ale ostatně jak by se asi měl cítit člověk po silničním maratonu na 250km (pokud zrovna nevyhraje :-D), když jde do závodu bez formy, nemá potřebnou kondici a jede přesto naplno a nechá tam všechno, nebo jak je mým zvykem, víc než mu tělo dovolí, že ano :)?

Vstávám těžce po probdělý noci, kdy jsem se jen potil a převaloval z boku na bok a nemohl pořádně usnout. Tělo mám stále zakřečovaný a srdce ještě v noci bilo jak na poplach…. Ani těch pár piv v cíli mi nepřineslo na moc dlouho očekávanou, kýženou úlevu.

Říkám si teda, rychle na nohy, pohlaď ženu, pohraj si se synkem, nebo obráceně :)? (Chodský hrdina Kozina, pokud ještě sedlačil, prý chodil foukat koním do nosu…) Pořídím si asi psa a rybičky (zatím nemám akvárko), ale to snad nevadí… Nebo se začnu věnovat naplno Kolokrámu a udělám z něj MC Kolokrám :)? Svezu se na kole jen když si budu chtít udělat žízeň nebo provětrat tu svou velkou hlavu??? Budu mít čas na rodinu, na přátele a hlavně sám na sebe! Jo a co je v mém případě největší problém, nebudu muset být snad všude první a nebudu v to už snad dál doufat :)!

Kolo je vlastně celý můj život, práce s tím spojená, pár přátel a nakonec to věčný přetahování se na závodech… Kolo je fajn, ale myslím, že nastal čas na poznání taky jiných fajn věcí. Třeba objet naší krásnou českou zem, jen tak na kole se spacákem a zírat na místa, který jsem díky sportu nikdy neviděl nebo přehlížel a jen tak profrnknul… vždyť to není země, to je zahrádka!(R.Hrušínský/Vesničko má, středisková)

Musím zastavit tu svoji hlavu – to bude ten největší problém. Jsem pacient kola, a to je blbá diagnóza. Tak co tam je dál za nápady? Půjdu na ryby a budu čekat na tu svou velkou rybu jako Ernest H. v jeho románu Stařec a moře :)? Nebo mám vylézt někam na ferratu, kde se nedá moc přemýšlet, protože se musí dávat pozor na to kam dáš ruku nebo nohu… Čistá krása, chvíli nemyslet na nic. Uvidíme…

Ale vraťme se na začátek. Po mistráku jsem měl v letošní sezoně ještě jeden cíl a tím byl pro mě právě Krušnoton. Letos se jel už desátej ročník a přijde mi to jako před rokem, kdy mi říkal můj přítel, pan doktor Petr Machold: „Vole, pojede se tady maraton, mají to na starost moji kamarádi horolezci, bude to pěknej extrém“ :)… Jo, měl tehdy pravdu, extrém to byl hlavně díky počasí a tenhle zážitek a následné vítězství bylo pro mě dost intenzivní, takže taky nezapomenutelné :).

Petr Machold mě před lety v Teplicích navíc seznámil s mou první ženou Eliškou, oba pracovali v teplické nemocnici, oba měli povahu, pravou doktorskou :), každému vždy pomohli a taky nás nakonec chvíli po sobě opustili po tragické nehodě… Každý zvlášť, na jiné straně zeměkoule, ale přesto jako by to bylo někým shora řízené a plánované :(.

Když se tak stalo, chtěl jsem na jejich počest v roce 2014 vyhrát Krušnoton znovu a věnovat jim to tam nahoru jako pozdrav. Nepovedlo se a já to měl v sobě dál jako nesplněnou misi, jako věc co musím prostě jednou dokončit a zavřít tyhle dveře jednou pro vždy. Znovu jsem to zkusil loni a nakonec skončil na 4. místě… Neměl jsem moc času na trénink, začal jsem se připravovat v květnu a pověstné „něco málo“ mi k tomu chybělo.

Můj letošní projekt 44 byl plánovanej od začátku dobře, vše do sebe zapadalo, vlastně až do června, kdy se začalo ukazovat, že moje tělo už neregeneruje jako dřív, a že dlouhodobě průměrných 5 hodin spánku mi na práci, kterou mám na plnej úvazek a která je mým živobytím + tenhle sport(druhá práce) už prostě nestačí. Jsem unavenej asi tak jako starej vůl, co celej život chodí a táhne v kruhu do kola mlýnskej kámen konstantní rychlostí až jednou upadne na hubu a zemře :).

Přesto to všechno jsem to nechtěl vzdát a stále čekal na to, že se něco zlomí, že se stane nějakej zázrak a já si poletím raketou do tmy(jak kdysi zpíval Jolly Joker), stejně jako feťák, co čeká po letech furt na ten pocit, jako když si dal poprvé… Byl jsem posledních čtrnáct dní utavenej a stále to zkoušel různými způsoby rozjet do plnejch… Až minulý týden na Vysočina Tour, po neplánovaném odpočinku, mě tělo vypovědělo ve 3. etapě službu a já na 60 kilometru závod vzdal. Minulou sobotu jsem měl ve zmíněné etapě průměrný tep 136 a nebyl jsem schopný se roztepat přes 150 ani v kopcích :)… Navíc v místě řádila střevní chřipka, což nám závodníkům moc nepomohlo a díky tomu víc jak polovina startovního pole závod nedokončila. Celou neděli po návratu z Vysočiny jsem prakticky prospal, a klimbal jsem i v autě, přijel jsem večer domů z nákupu, zaparkoval a najednou zjistil, že půl hodiny jsem spal… Ani jsem nebyl schopnej vylézt z vozidla.

Navštívil jsem tedy lékaře a přítele Jirku, došel na odběry krve, nechal si natočit EKG a čekal do středy na výsledky. Ve středu končily přihlášky a tak jsem svůj start a rozhodnutí nechával na poslední chvíli. Výsledky nebyly úplně špatný, žádnej infekt v krvi nenalezen, tak jsem si řekl, že to prostě zkusím a budu čekat dál na svůj „první infarkt v tomto storočí“ (Habera Team).

Otázkou bylo, zda jet 250km nebo zkusit nově vypsané tříkilo :)? 300km trať nebyla dle startovky obsazena tak zvučnými jmény(doufám, že tím závodníky na této trati neurazím), byla to velká šance zvítězit, ale 250-ka je královská a navíc, jak jsem psal, co jiného jet, když plán znovu zvítězit na této trati byl a je v hlavě jako nesplněný úkol několik let!

Věděl jsem, že především závodníci z Německa, jmenovitě Robert Petzold a Tobias Hess z rodinného Petz Racingu budou přetěžký oříšek nejen pro mě… A taky nám to hned po ránu dali patřičně najevo :) – na čtyřicátem kilometru došlo k prvnímu dělení zrna od plev a vůbec mi to nechutnalo, zůstat s nimi v kontaktu. Po pár kilometrech následovalo stoupání na Děčínský Sněžník od Jílového a byla to zase rozcvička. Kluci si s náma hráli jak kočka s myší, věděl jsem moc dobře, že tohle tempo nepůjde dlouho akceptovat.

Na kopci nás zůstává jedenáct statečnejch a z toho dva chlápci co se vydali na tříkilo… Říkám si, jak to chtějí v tomhle nastaveném tempu dlouho vydržet??? Následuje Nakléřov směrem od Knínice, zase se jede o kilometr rychleji, než bych sám uvítal… Na kopci jsme v devíti lidech, prší, ale tentokrát mi to nedává potřebnou energii do žil jako vždy, když je venku nevlídno… Přemýšlím, že to nemá smysl, že mám dnes v nohách již 110 kiláků a je stále dopoledne, že když slezu, přijedu domů na oběd a stihnu ještě výlet se synkem… Jsem teda psychicky zlomenej, jak vzduchovka u kolotočů…, tyhle pocity jsem dřív nemíval, nebaví mě to, říkám si a přemlouvám se, jeď ještě kousek a uvidíš…

Dolů ze sjezdu odjíždí střemhlav Filip Šlajchrt z domácího týmu. Vím, že je excelentní sjezdař, ale na té vodě a za provozu :)? Dnes to není na mě, přemýšlím dál a najednou, jako by nic, ztrácím svou novou optiku od POC… Brýle letí z přilby do lesa a já vím akorát, že jsem někde v nějakém krásném lese :( … Ideál! To je k vzteku! Má to však jeden dobrej efekt, přestávám myslet na blbosti.

Jsme pod Komárkou a už od úpatí Krupky se jede peklo, najíždíme do hory rychlostí 28km/h jako někde s Bernalem a spol. na Tour… Lépe řečeno, já sám jedu na limitu a „Honeckerovy děti z DDR“ se mi prakticky smějí do ksichtu… Petzold se vždy po pár metrech otáčí a s úsměvem na rtech kontroluje, zda s nimi bude někdo z nás chtít dál hrát hru „kdo první umře, vyhrál!“ Jedu si svoje a stejně tak mých šest souputníků pochopilo, že tohle je na nás moc a k tomu jsme víc jak 100 kilometrů před cílem (tedy jen někteří :)).

Na vrcholu Komárky je popsaná silnice a několikrát zde čtu i své jméno a vidím u toho i nakreslenej půllitr :), díky Miras, tohle mě ale dnes, oproti loňsku, moc nenastartuje … Na vrcholu kopce ztrácíme na špici cca 2 minuty. Pokračujeme pravdelným střídáním dalších 30 kilometrů až pod Dlouhou louku, kde v Litvínově nabíráme do háku Filipa, který je evidentně vyšťavenej, následně domlouvám čůrání a úlevu u komunistické stavby jménem Koldům :) a najíždíme do pro mě nejtěžšího a nejdelšího kopce, který vždy ukáže, kdo si jak po 150 kilometrech v sedle vede a kolik má ještě sil.

Zespoda jede zostra německý kolega, který jako jediný má modré číslo (jede dnes 300kilo) a přijde mi, jako by zapomněl, že je teprve v půlce závodu – asi ztratil pojem o čase, nevím, nicméně vysvětluji zbytku osazenstva, lépe řečeno českým kolegům, ať ho nechají být, že bude lepší vyjet na vrchol kompaktně a dál se v klidu střídat na krutý závěr… Přece jenom odšlapané kilometry začínají být cítit a do cíle to vypadá ještě skoro na 3 hodiny poctivé práce …. S Němcem jede vpřed ještě náš australský soupeř Chris, žijící zřejmě také v Německu … Na startu se bavil dlouze a přátelsky právě s Petzoldem. Je to od pohledu čistokrevnej sprinter, „lejtkař“ – škrtá si s nima o bidony, podobně jako kdysi Zdenda Mlynářů, ale do kopců jede, na to kolik veze sebou svalovky, víc než dobře.

Jsme dnes po druhé na Flájích a potkáváme odpadlíky z 180km traťě a záhy se dostáváme do jednoho z balíků… Kluci nás pěkně odváží ve slušném tempu přes brdky zpět do Litvínova… Po cestě míjíme německého kolegu s modrým číslem, který už ani nemluví – je vidět, že to kapánek přepálil a přemýšlím jak chce zvládnout dalších 100km co mu ještě schází do cíle?
Jsme opět sami ve třech a říkám si, kde tak asi nabereme australského závodníka? Máme 30 kilometrů do cíle a čekají nás poslední dvě stoupání a Chris je náhle vidět… Šlape zlehka do čtverce, ale nevzdává se. Říkám opět klukům, zachovejte klid, jedeme tempo, střídáme se a 20km před cílem, je náš, koloušek! Vypadá to hezky, přemýšlím co teď? Zkusím nastoupit? (Asi jsem měl…) Říkám si, že si počkám na spurt, je to přece jenom do kopce.

Další kilometry jedeme v klidu, až se divím, že nikdo „neblbne“ a nic nezkouší??? 15 kilometrů do cíle mě napadá – vezmu si kofeinový tablety ať se trochu rozpumpuju na závěr :)… Přece jenom být na bedně a třetí celkově, je lepší než bejt čtvrtej a dál… Jsme 3 kilometry před cílem a cítím jak mi tuhnou nohy… Křeče jsou zde, sakra, že já vůl si bral ten kofein…. Jedu dál, nestřídám a hraju poker face… A najednou, kilák před cílem, se mi koušou obě dvě nohy zároveň… když říkám, že koušou, tak úplně! Písty se zadřely…

Podávám Jardovi Hradeckému ruku jak při dvojicích na dráze a házím ho dopředu se slovy vyhraj! Já to nebudu… Ztrácím rychlost a mám strach, že upadnu, obě nohy mám zkroucený, nemohu ani vycvaknout, brečím bolestí a nejde nic dělat. Po dvou minutách levá noha trochu povoluje, to je u mě již můj parťák Erich, který mi dnes, jako celý letošní rok, dělá doprovod autem(je to nezmar). Říkám mu:“… roztlač mě, musím se dostat do cíle, když už je to jen kilák“.

Nakonec šlapu jen jednou nohou… Je to, panstvo, v prdeli, jsem nasranej, sám na sebe samozřejmě, tenhle závěr bych nečekal ani ve zlým snu. Za páskou padám s kola a několik minut zde ležím/sedím jak střelená svině, jsem zcela paralyzovanej a nejde se hnout. Takhle jsem si to dnes nepředstavoval…

Holt to je život, jedu dokud můžu, někdy víc jak můžu a ono se to občas vymstí :). Loni jsem na svůj blog napsal, že se sem ještě vrátím a svou soukromou bitvu s místními krušnými kopci obrátím ve svůj prospěch, že na to mám ještě jeden, poslední třetí pokus.
Nestalo se ani na poslední, třetí pokus, tuhle hru a své přání jsem přes všechno splnit nedokázal… Neprolomil jsem to i přesto, že jsem se snažil a obětoval tomu víc než si kdo umí představit. Nemám se však za co stydět, byla to spravedlivá hra, vyhrál ten nejlepší, navíc v neskutečném čase. Klobouk dolů!

Hezké dny vám všem a zkoušejte si taky občas plnit vysněné cíle, ne všechno je na dosah. Nikdo za nás sám nic neudělá a hospodskejma kecama, kdybych já… a podobně, se nikdy nic nestane. Někdy je těžký se jen přiblížit, ale občas to i cinkne a padne štěstí i na vola! Podívejte se na mě :), jsem toho zdárným příkladem. Všechno nečeká blízko!

Cuba Libre a jeho P44

p.s.: Děkuju všem, co mi letos jakkoliv pomohli v mém snažení, jsem rád, že vás mám!
p.s.s.: Moje žlutý brejle jsme po cestě domů v tom krásném lese našli :)

Ale jak vidím fotografa (na mostě), musím na špic! Přes to vlak, sorry, balík nejede! :-D

Ale jak vidím fotografa (na mostě), musím na špic! Přes to vlak, sorry, balík nejede! 😀

Znáte Utrpení mladého Boháčka? Že ne?

Znáte Utrpení mladého Boháčka? Že ne?

A utrpení starého Cuba Libre?

A utrpení starého Cuba Libre?

...nechutná mi to, tiše trpím ...

…nechutná mi to, tiše trpím …

... už je to dávno, to jsem ještě nebyl na světě :-D, Zelenáči/Greenhorns zpívali v jedný písničce: "... vždyť dokud ještě žijem, je všechno O.K." (doslova "oukej" :-D)

… už je to dávno, to jsem ještě nebyl na světě :-D, Zelenáči/Greenhorns zpívali v jedný písničce: „… vždyť dokud ještě žijem, je všechno O.K.“ (doslova „oukej“ :-D)

Takže nakonec - dobrý - aspoň jsem to, kurva zkusil ...!

Takže nakonec – dobrý – aspoň jsem to, kurva zkusil …!

Ať už vejš, nebo níž, vždycky lepší na bedně než v bedně:-D! Takhle se mává a takhle se bije:-D(Tři veteráni)Takže, Matyáši, takhle se zvedaj ruce a takhle se zdraví... Jak se kárá, to Ti ukážu až doma :-D.

Ať už vejš, nebo níž, vždycky lepší na bedně než v bedně:-D! Takhle se mává a takhle se bije:-D(Tři veteráni)Takže, Matyáši, takhle se zvedaj ruce a takhle se zdraví… Jak se kárá, to Ti ukážu až doma :-D.

Tlučte a bude vám otevřeno, kdo hledá, najde, a tak podobně:-D - no a jak u nás? POC brýle, pro ten POCit, se nakonec při cestě domů našly:-D ! Našli, milí rádcové, našli, našli???

Tlučte a bude vám otevřeno, kdo hledá, najde, a tak podobně:-D – no a jak u nás? POC brýle, pro ten POCit, se nakonec při cestě domů našly:-D ! Našli, milí rádcové, našli, našli???