Lopatárna pohledem Hurvajze …

Byl jsem pověřen nelehkým úkolem, a to napsat pár slov o středečním závodu Giant ligy v Plzni. Takže k věci. Můj den začal brzo ráno, přesněji v 6:00. O půl sedmé už jsem sedal na kolo a jel se na hodinku lehce rozjet. Nejspíš asi umíte počítat, a proto nemusím říkat, že jsem se vrátil v 7:30. A pak hned začal fofr.

Nachystat druhou snídani (ta první byla ještě před rozjetím) a samozřejmě ji také sníst. Poté nachystat všechny věci s sebou. Už tolikrát jsem si říkal, že si věci nachystám den předem …, bohužel na to zatím nikdy nedošlo. Teď už zbývalo jen dát věci do auta a nechat se mamkou odvézt na vlakové nádraží do Zábřeha. Jelo mi to v 9:40. Vlak jsem, vyjímečně;-), bez problémů stihnul. Teď mě čekaly asi čtyři hodiny cesty. Dost času na šlofíka, jídlo a přemýšlení nad závodem. Ano, opravdu jedu vlakem. ProTour týmy jezdí na závody autobusem. A vlak je přece víc než autobus, ne? Jediná nevýhoda je asi v tom, že si ho nemůžu vzít až na závodiště. Po příjezdu do Plzně (cca ve 14:00) jsem měl ještě hromadu času, šel jsem proto na zákusek a chvíli posedět.

Kolem čtvrté hodiny jsem přijel na Lopatárnu. Vyzvedl jsem si starovní číslo a chvíli počkal na další tři lebkouny, kteří měli co nevidět dorazit také. Potom už šlo vše ráz na ráz. Vzít si na sebe Kolokrámskou kůži a rozjet se. S týmovým parťákem Plamínkem jsme si ještě chtěli dát pár kol na trati, ale už na to nebyl čas. Do startu zbývaly asi 2-3 minuty. Vzali jsme místo ve druhé lajně. A pak to přišlo. Start! Jako obvykle jsem nacvakl až na druhý pokus – asi to znáte :-). Naštěstí jsem i tak byl celkem vepředu. Bodovalo se v každém kole, takže se pořád závodilo. Netrvalo dlouho a brzy jsem si pro nějaké ty body dojel taky.

Říkal jsem si, že dnes to asi půjde. Nohy jely docela dobře. Počkal jsem na správný okamžik a nastoupil jsem. Měl jsem štěstí v tom, že ve stejnou chvíli napadlo to stejné Michala Kesla, takže jsme byli dva v úniku. Střídali jsme se poctivě jak v tahání, tak i v bodování. Připadalo mi, že jsme v úniku celou věčnost, prý to ale bylo jen pět kol. Potom jsme byli dojeti. Díky bodům, které jsem doposud nasbíral, jsem byl průběžně druhý. Musel jsem si proto co nejrychleji orazit, abych byl schopen pokračovat v bodování. Asi v dalších dvou kolech jsem byl připravený opět pořádně závodit. Velký dík patří Svoboďákovi. Ten rozjíždí spurt tak brutálně, že mám co dělat, abych uvisel v háku. Vždycky z toho ale byly body. Po padesáté minutě závodu už jsem byl hodně zgumovanej a přál jsem si konec.

Věděl jsem, že ještě zbývá cca dvacet minut. Už jsem to chtěl jen dojet. I přes to jsem v sobě ještě našel síly k několika spurtům a krátkým únikům. V nájezdu do posledního kola jsem zkusil překvapit ostatní nástupem. Řekl bych, že
se mi to povedlo, ale neměl jsem dost sil dotáhnout to až do konce. Po průjezdu cílem mi chvíli trvalo, než mi došlo, že jsem třetí. Řekl bych, že mi to pořádně došlo až na bedně.

Každý závod chci samozřejmě vyhrát, ale když jsem kolem sebe viděl všechny ty borce, nečekal jsem, že bych mohl být na bedně. Po vyhlášení jsem se krátce vyjel. Nohy bolely jako prase – spíš jako prasata dvě! :-). Aby taky ne, nechal jsem tam všechno. Teď už zbývalo se jen převléct a ujíždět domů (vlakem), kam jsem dorazil cca o půl jedné v noci. Teď už se těším na příští týden, kdy si to celé zopakuji.

To je ode mě asi vše. Doufám, že se Vám report z mého celodenního výletu líbil. Za týden můžete očekávat obdobnou zprávu. Tak mi držte palce :). Díky!

s pozdravem Hurvajz

Lopatárna pohledem Hurvajze ...

Lopatárna pohledem Hurvajze …

Lopatárna pohledem Hurvajze ...

Lopatárna pohledem Hurvajze …

Lopatárna pohledem Hurvajze ...

Lopatárna pohledem Hurvajze …

Lopatárna pohledem Hurvajze ...

Lopatárna pohledem Hurvajze …

Napsat komentář