800 metrů bídy

Bolest jako radost
Tento článek by teoreticky mohl být jen o pár pocitech. Běžel jsem 800 metrů do vrchu, trvalo lehce přes čtyři minuty a pekelně to bolelo.
To bych Vás, ale nehorázně odbyl a byli byste zklamaní – teda ten Burák je lenoch 😊. Takže se Vám pokusím trochu více ze široka popsat jak to vlastně bylo a co se mi při tom mučení honilo hlavou.
Začnu statistikou akce, Běh do vrchu na Pastýřskou stěnu je nejstarší běh do vrchu v ČR a letos se konal již jeho 52 ročník. Na startu samozřejmě nechyběl jeho zakladatel čímž si zároveň připsal padesátou účast. Sice už vzhůru neletěl jako zamlada, ale na vrchol se dostal se ctí, za což mu patří hluboká poklona. Kdo umí počítat tak tuší, že pan Bernard Müller je asi tak o dva roky mladší než čert. Takže ještě jednou gratulace.
Já měl vzhledem k formě, ale i po předchozích úspěších trochu větší ambice než jen doběhnout. Třikrát jsem tento závod v minulosti vyhrál a jednou byl druhý. Na druhou stranu svoje nejlepší časy jsem si tady zaběhnul již hooodně dávno a tikot biologických hodin se prostě zastavit nedá. Vnitřně jsem se cítil skvěle, nachystaný jsem byl snad nejlépe za poslední roky tak jsem to chtěl prodat. K mé smůle ale panovalo v den startu počasí, že by psa nevyhnal. Mokrej pískovec a listí totiž není zrovna ideální podklad pro dobrý časy. No nic, podmínky jsou pro všechny stejný, takže není důvod fňukat.
Jak se přibližoval čas startu ve mně narůstala nervozita. Jde sice o velký kulový, protože i tento závod je z řady hnojáků pro hobíky, nervům se to dá vysvětlit ale velmi těžko. Každopádně jsem nechtěl nic podcenit a hodinu před startem začal s přípravou. Samozřejmě nemohl chybět starťák Bina (ten a žádný jiný), pak následovalo pozvolné rozklusání a zahřívání pohybového ústrojí. Tentokrát jsem se nevykašlal ani na protažení. Pak zase rozběh a navrch ještě úseky na bomby. Prostě jsem to fakt neflákal.
Na start jsem se postavil pln sebevědomý a pocitů jak z filmu Rock 1-6. Věděl jsem, že start je tady to nejdůležitější a šel jsem do něj na plný kule. Okamžitě se za mě pověsilo pár stínů. Nikdo se přede mě netlačil a ono taky kde a jak. Po první třetině závodu jsem měl lehký náskok a začal jsem pomýšlet na nehynoucí slávu která mě čekala.
V druhé třetině závodu to ale začalo jít z tlustejch do tenkejch a mě začala docházet pára. Za zády jsem zase cítil soupeře. Pak přišla závěrečná pasáž. V klíčový moment jsem zaznamenal jen takové „bzummm“ a byl jsem druhý. Nekecám, fakt to bylo tak rychlé. Někdo se kolem mě prohnal takovými ladnými skoky a byl v prd….!!! Takže mám šanci jen na souboj o druhé místo a do cíle je to předlouhých 50 metrů!!! I to stačí aby Vás někdo připravil o flek. Ohlédl jsem se a vysondoval co se zamnou děje. Další soupeř měl díru necelé dva metry. Vyhlásil jsem poplach a do posledních metrů dal fakt všechno co ve mě ještě zbylo. Naštěstí to stačilo. STAČILO TO a já si mohl užívat troch menší zklamání, než kdybych byl třetí.
Jen pro info. Ten blesk co mě posla na stříbrný stupínek je o patnáct let mladší. Tak doufám, že to neznamená, že jsem vykopávka a na tyhle závody prostě již nemám ☹.

Příště si to vyzkouším a samozřejmě Vám dám vědět, jak se to vydařilo…
Burák

běh do vrchu 2
běh do vrchu

Napsat komentář